Neposlouchej to, co říkám, ale to, co myslím.

Kdo by někdy neslyšel podobné rodičovské nebo šéfovské hlášky? „Měla bys toto, neměl bys tamto, proč neděláš něco jiného, jak můžeš takhle uvažovat, proč nemůžeš … ?“ Úúuufff. Tyto věty většinu z nás emočně dostanou. Zapínají staré programy z dětství a umí během chvilky rozhodit i dospělého člověka. 

Znáte to také? Ale jak s tím pracovat? Jsme schopni zůstat v klidu a rozpoznat, co za danými větami skutečně je? Lze si z nich dokonce odnést něco užitečného? Ano, rozhodně. Jen je třeba vědět jak. 

Uvedu příklad: Mluvím v neděli navečer s maminkou po telefonu. Maminka říká: „V televizi jdou krásné pořady o J. A. Komenském. Víš to?“ Nevím, televizi nesleduji a celý den jsem na zahradě. „To bys měla“, pokračuje maminka. Četla jsi o něm vůbec něco? Vzhledem k povolání, které děláš, bys to měla vědět.“ Uf, tíha narůstá. Zase jsem něco propásla. „J.A. Komenský je náš génius, měla by sis přečíst alespoň …“ . Přestávám poslouchat. Spustil se virový program „Nejsem dost dobrá“. Tenhle už naštěstí znám. Dostával mě mnoho let. 

Celkem v klidu dokončíme hovor a já už vím, že budu mít ráno na čem pracovat. Maminku už (asi) nezměním. Takto se mnou mluví většinu mého života. Co tedy s tím? 

Nedávno jsem poslouchala jeden zajímavý pořad. Autorka v něm na toto téma pronesla úžasnou větu: „Neposlouchej to, co říkám. Poslouchej, co skutečně myslím.“ 

Jak to myslela? Nemůžeme změnit druhého člověka ani to, co říká a jak. Ale můžeme změnit svoje vnímání. Z NEUROVĚD víme, že naše levá hemisféra sleduje v rozhovoru DETAIL, TEXT neboli přesná slova, která jsou řečena. Má tendenci slovíčkařit a držet se hnidopišsky vyřčeného. Interpretuje si slova často po svém, podle starých vzorců chování z dětství. Zejména, pokud je přítomen patřičný tón hlasu, zapínající naše negativní emoce. 

Naše pravá hemisféra ale umí sledovat KONTEXT, tedy to, co je skryto, co je za vzkazem, větší obraz a zejména SMYSL, neboli skutečný účel řečeného. Úžasné! Co mi tedy maminka chtěla včera asi říci? Jak to vnímá moje pravá hemisféra? „Halinko, viděla jsem v televizi skvělé vysílání o J. A. Komenském. Moc mě to bavilo a bylo to dobře uděláno. Myslela jsem na tebe. Vím, že tě to zajímá. Tak ti to chci říci, sdílím, aby ti to neuteklo. Chci ti pomoci a ráda si o tom s tebou popovídám. Určitě se to dá dohledat na internetu. Mám tě ráda.“ 

WOOOOW. To je panečku jiná! Myslím na maminku s velikou vděčností. Ta se obejvila v okamžiku, kdy jsem si vzkaz s odstupem času a v klidu převedla do pravé hemisféry a zamyslela jsem se nad jeho možným jiným poselstvím. Nastalo u mě najednou prozření, POROZUMĚNÍ.

Hodnota porozumění je obrovská. Přibližuje nás lidem, můžeme se společně učit, sdílet a nebát se chyb. Spojuje nás, přivádí nás k sobě blíž a uvolňuje naše zdroje. Přináší radost, energii, empatii. A to je to, co dnes mnoho lidí potřebuje. 

Jak tedy na to? Nejdříve je třeba se zastavit, získat čas, třeba to i vydýchat a nechat na druhý den. A pak si v klidu sednout a podívat se na to, co dobrého a pozitivního může druhá strana myslet nebo chtít. Pro nás nebo i pro sebe. Jaký dobrý záměr v jejím jednání je, co skutečně potřebuje? Co máme společného, co nás sbližuje? A co s tím můžeme a chceme udělat my. Dobrovolně a s plnou zodpovědností. 

Co udělám já? Mamince jako vždy koupím kytku. A půjdu si na ČT najít včerejší vysílání. Udělám i výjimku s televizí. A s maminkou to budu sdílet. Už se na to těším.

A úplně nakonec mě napadá, „Co když to tak se mnou maminka myslela celý život? Jen to třeba neuměla říci jinak? Že bych jí dřív úplně nerozuměla? … A tak jsem ráda, že jsem tuto větu, “Neposlouchej to, co říkám, ale to, co myslím”, objevila ještě teď a svoje vzorce mohu změnit. Já, nikoliv moje máma nebo kdokoliv jiný.