Všem majákům světa

Tupé prázdno

Měla jsem včera další kurz. Kolikátý už? To asi hned tak nespočítám. Posledních dvacet let nedělám skoro nic jiného. Vedu kurzy, mluvím s manažery a s lidmi, nosím informace sem a tam, hledám informace, přináším informace, předávám informace, osvětluji, vysvětluji, hledám řešení, najdu řešení, zase se od někoho něco naučím, co budu potřebovat zítra jinde, … Kdo dělá podobnou práci jako já, bude vědět, o čem mluvím. 

A když kurz skončí, cítím někdy radost a někdy smutek. Tomu říkám „tupé prázdno.“ Tento pojem jsem převzala před lety na výcviku systemické terapie. Je to někdy až neuvěřitelný stesk, skoro to bolí. Co se asi s lidmi, kteří se se mnou potkají, děje dál? Bylo to užitečné? Je to vůbec k něčemu? Tupé prázdno na mě padlo i včera. Byla jsem jak po opici. Kurz se vydařil, lidé zářili a byli vděční, ale já jsem zela prázdnotou. Co teď budu dělat? Většinou mi chvíli trvá, než se z takového stavu dostanu. 

Jenže včera bylo něco jinak. Po kurzu mi nečekaně zavolal kolega. Kdysi jsme spolu pracovali. Četl před pár dny můj článek a chtěl se mnou mluvit. Zavolal mi právě včas. Kairos se tomu říká – pravý čas. Bylo to jako záchranný kruh. Povídali jsme si více než hodinu o tom, kam se dostal a co zažívá. Sdíleli jsme knihy, filmy i myšlenky o tom, kam směřuje náš svět. 

Tupé prázdno zmizelo a já zase našla půdu pod nohama. Dnes ráno jsem o tom všem přemýšlela. Proč jsem včera měla tak prázdnou hlavu? Co to všechno znamená? Proč mi Miro tak najednou zavolal? A pak mi bleskla hlavou myšlenka. „Jsi jako maják.“

Lindsey

V okamžiku jsem se ocitla o desítky let zpátky. Viděla jsem se, jak sedím na horní palubě zaoceánské lodi plující mezi Newcastlem a Hamburkem. Vracela jsem domů z Británie a aby to bylo zajímavější, vzala jsem to přes Hamburk. Nikdy jsem tam před tím nebyla. Slaný vítr mi čechral vlasy, bylo neuvěřitelné jasno, loď hučela a tříštila vlny, jejichž kapky na mě občas dopadaly. Nádhera, dobrodružství v každé buňce mého těla. 

Chvíli mě pozoroval muž, staší než já. Pak to nevydržel a přiblížil se ke mně. „Mohu si k vám přisednout?“, zeptal se mě krásnou skotskou angličtinou. Jasně. Cesta bude trvat ještě pár hodin. „Kdo to asi je?“, napadlo mě v duchu. Netrvalo dlouho a věděla jsem. Lindsey byl strážcem majáku. Hlídal už roky maják na ostrově Skye. Páni, to znělo zajímavě. Povídala jsem si s Lindseym celou cestu lodí. Dělal mi společnost, pečoval o mě, vyprávěl mi o majáku a o ostrově Skye. Můžu kdykoliv přijet. 

Nikdy o mě nikdo cizí takhle nepečoval. Byla v tom úcta i elegance, nebyla jsem na to zvyklá a byla jsem trochu nesvá. V Hamburku mi Lindsey pomohl s těžkým batohem ven. Rozloučili jsme se a vyměnili jsme si adresy. Kdybych chtěla, mohla jsem v jedné minutě svého života bydlet na ostrově Skye. Ale to nebylo záměrem mé duše. 

Maják

Dnes ráno jsem si na Lindseyho vzpomněla. Jsem poslední dobou pozorná k obrazům, které mi přicházejí, když něco řeším. Proč mě to napadlo? Proč se ke mně ta vzpomínka vrátila? A tak jsem vzala do ruky papír a tužku a zeptala jsem se. 

„Jsi jako maják“, odpověď mi naskočila dřív, než jsem dokončila otázku. „Jsi jako maják“, opakovala se odpověď ještě jednou. Zasnila jsem se. Vzpomněla jsem si na Lindseyho a představila jsem si ostrov Skye. Nikdy jsem tam nebyla, ale s Lindseym jsem si psala roky. Pustila jsem svoji představivost na špacír…

Co asi zažívá maják? Jak vnímá lodě, které plují kolem? Jak se asi cítí? 

Maják mé myslí stojí na skalisku a prostě tam JE. Kořeny zapuštěné hluboko do skály, aby odolal větrům i dešti. Jeho úkolem je svítit. Kolem plují lodě, velké i malé, s náklady i bez, plují doleva i doprava, na sever i na jih, všemi směry. Maják neví, kdo je na těch lodích, ani kam plují a proč. Neví, kde nakonec zakotví. Je mu to zahaleno tajemstvím a může o tom jen snít. 

Maják ví, že jeho úkolem je svítit. Za slunečných dní se koupe v paprscích slunce, hledí do nekonečných dálek a pozoruje dění kolem. Totéž dělá i za tmavých nocí, kdy šlehají bouře, větry burácejí a nekonečné tuny mořských vod bičují skaliska pod ním. V tu chvíli zapustí kořeny ještě hlouběji, až do samotného srdce Země. Naplno rozzáří světlo svých luceren a stojí. Kruhovým pohybem vysílá světlo do všech stran, neví, kde je ho potřeba. Stojí a s úsměvem na tváři se mazlí s bouří. Proto tu je. To je jeho poslání. 

Stát a svítit, o víc se nestarat. Kam plují lodě kolem a to, zda doplují, je na jejich posádkách a kapitánech. Maják nečeká vděčnost. Lidé mu někdy blahořečí, z lodí mu zamávají, a pak na něj zapomenou. Správně. Jejich cílem je jejich cesta, jejich sen, ne maják. Co by na tom skalisku asi tak dělali? 

Ale i maják má své srdce. Tím srdcem je Lindsey. Je se svým majákem srostlý, zná ho jako své boty. Jen Lindsey ví, co jeho maják potřebuje. Cítí každou součást svého druha a když zapíná světla, zažehává i své srdce. Maják vysílá světlo a Lindsey naději a lásku. JInak by na tom skalisku nepřežil. I on má svoje poslání. Možná je to jeho srdce, kdo zachraňuje životy lidí, kdo ví?

Po čem maják touží

Hmmm, asi to tedy mám podobně. A se mnou všechny majáky světa, nejedu v tom sama. Všechny majáky mají srdce, někoho, kdo v nich bydlí. Dělá svoji práci a svítí, prostě JE. 

Někdy ale i majáky touží po pohlazení. S někým si popovídat, zasmát se a sdílet. Pak se mohou uvolnit, svěřit se s tím, co je potkalo a načerpat sílu do dalších bouří. To pro mě včera udělal Miro, když mi navečer nečekaně zavolal. Miro, díky. Už je mi zase dobře. Vím, že jsi doplul v pořádku a to mě hřeje u srdce. Svítíme každý jinde, ale přesto spolu. 

Kdysi jsem potkala Lindseyho. Občas nevíme, proč někoho potkáme. Někdy to trvá roky, než porozumíme. Dnes ráno jsem si vzpoměla na Lindseyho a s ním i na maják. Už dlouho nevím, kde Lindsey je. Ale teď rozumím, proč mi přišel do života. I on mi ukázal cestu, posvítil. „Lindsey, díky!“ Vím, že to tvoje srdce slyší. 

Všem majákům světa

Vysílám tedy vděčnost a lásku všem majákům světa. Majákem může být kdokoliv, i náhodný spolucestující. Kdokoliv se s námi na chvilku zastaví, podrží lucernu svého srdce ve tmě, naslouchá a povídá si s námi. Laskavá přítomnost druhého člověka a opravdové, hluboké sdílení zahánějií strach. My najednou pookřejeme, procitneme a naše strachy se rozpustí. Sdílíme a svítíme spolu, už ne sami. Místo tupého prázdna přichází uklidňující, osvícené jasno.

Tma je nepřítomnost světla, nikoliv jeho opakem. Světlu a lásce žádná tma neodolá. A tak naslouchejme si více, zvláště v tomto čase, zastavme se spolu a sdílejme spolu svoje tajné sny a přání, radosti i strasti. Naše duše pookřejí, získáme sílu jít dál, rozzářit světla svých duší a rozpustit tmu, ze které se slunovratem pomalu vycházíme. Jako jednotlivci i jako celé lidstvo.

Praha, 21.12. 2020, den slunovratu. Všem svým majákům, Halka.