Moudrost velryb

Mámin bábovkový dort

Včera jsem měla narozeniny. Byla neděle ráno a já jsem věděla, že táta určitě zapomněl. Jako už kolikrát. Ale když víte, tak si nemusíte na nic hrát. Ani čekat, že to třeba tentokrát bude jinak. 

Táta bydlí v malé vesnici u Kolína v domečku po dědovi a babičce. Jezdím tam za ním na víkend a dělá mi to dobře. Mohu se hrabat v zemi, muchlat kočku, uklízet a vařit něco dobrého. Podle moderních zdrojů je to tzv.„grounding“ neboli uzemňování. Já tomu říkám „dělat něco užitečného“. Namísto virtuálního světa, který za vámi většinou není vidět, dělám něco hmotného, na co se dá sáhnout, co člověka přitáhne k zemi a nabije ho energií. 

Od maminky jsem den před tím dostala k narozeninám ořechovou bábovku. Naši bydlí každý jinde, už více než dvacet pět let. Já jezdím trochu sem a tam, naštěstí to není daleko. Bábovku jsem před tátou v sobotu večer pečlivě ukryla. Je na sladké a do rána by celá nevydržela. Zato ráno jsem jí pěnkě usadila na velký talíř, zapíchla jsem doprostřed dlouhou bílou dortovou svíčku, kterou jsem objevila ve špajzce a když se táta šoupal kolem osmé ještě trochu rozespalý do kuchyně, zastavila jsem ho s talířem v ruce mezi dveřmi. Měla jsem to promyšleno. 

„Mám pro tebe překvapení!“, pronesla jsem slavnostně s bábovkovým dortem v ruce. „Mám dnes narozeniny! Máma mi upekla bábovku, tak to spolu můžeme oslavit“. „Jé, já zapomněl“, táta na to. Hledí trochu překvapeně, trošinku provinile, ale nejvíc ze všeho mlsně a radostně na předváděný bábovkodort. Je mi to jasné. Jdeme na to. „Chceš kousek?“

Sedíme u snídaně a společně mlsáme máminu ořechovou kreaci. Je nadýchaná a mizí nám pod rukama. Mám radost a je mi dobře. Zajímá mě, jak se má dnes táta. Asi půl hodinku si dobře povídáme. „Co budeme dneska dělat?“, ptám se nakonec. Táta chvíli nejistě kouká a pak vyhkrne: „Já bych se chtěl s tebou koukat na pořad o velrybách. Viděl jsem ho včera v televizi.“ „A proč?“, já na to? „Co tě na tom zaujalo?“ 

Povídání s rodiči

Poslední dobou si s tátou daleko víc povídám. O všem. Zajímá mě, co dělá, jak přemýšlí, co potřebuje, co má rád a co ne. Snažím se svoje rodiče poznat jinak, než dřív. Tohle se u nás v rodině moc nenosilo, o důležitých věcech duše jsme si povídal málo. Nebo spíš… skoro vůbec. Nenosilo se to ani v celé společnosti. Maminka mi nedávno dokonce řekla, že „o něčem si povídat před dětmi, znamenalo za minulého režimu riskovat krk“. Co kdyby to děti někde vytrousily? A tak se mluvilo jídle, o úkolech a úklidu, ale o našem vnitřním světě… na to zapomeňte. Možná to znáte taky. Ale já jsem se nedávno rozhodla to změnit. 

A tak se svých rodičů ptám. Na jejich dětství, na to, jak ho prožívali, jaký kdo v jejich rodině byl, co kdo dělal, jak se kdo choval a co jim říkali. Taky mě zajímá, jak se poznali, kde bydleli, co zažívali, než jsem se narodila nebo když jsem byla malá. A tak dále… Otázek mám tisíce. 

Proč to vlastně dělám? 

Poznávám, co programovalo mé rodiče, dokonce i prarodiče, jaké vzorce chování převzali, odkud se vzaly. Spojuje se mi to dohromady s širší společenskou historií a ta mi snad poprvé v životě začíná dávat smysl. Potřebuji to. 

Pomáhá mi to porozumět, kdo jsou mí rodiče a kdo jsem já. Co jsem zdědila, nejenom geneticky, ale také informačně. Epigeneticky, chcete-li. Silná informace, která je nějak důležitá pro přežití rodu, se může předávat až přes sedm pokolení, než opět vymizí. Mnoho  z důležitých vzorců se vine rodinami (pro zajímavost, dokonce i firmami), v podobě přesvědčení celá desetiletí. Často bez povšimnutí, bez zkoumání je říkáme svým dětem (a ve firmách zaměstnancům) a vůbec o nich nepřemýšlíme. „Bez práce nejsou koláče“, „Láska je povinnost“, „Mluvit o věcech je nebezpečné“… apod. Tyto vzorce pak určují naše chování. Prosakují z nevědomí do našeho života a nutí nás dělat stejné věci stále dokola. Stále stejné chyby, jen v jiných kontextech, s jinými partnery. Některé vzorce jsou užitečné, mnohé jsou ale zastaralé nebo i jedovaté. Jsou založeny na starých „pravdách“ z jiné doby a nemusí podporovat situaci, kde jsme nyní.

Jak z toho ven?

Cesty jsou dvě. Obě se doplňují a jsou užitečné. První vede do minulosti. Je delší, takové „Dobrodružství sebeobjevování.“ Odkud pocházíme, kdo byli naši předci, kde žili, co prožívali, jak se rozhodovali a proč? Když poodhalíme něco důležitého, je to jako prozření. Najednou POROZUMÍME sami sobě i druhým. „AHA´!“ Tak proto mám tenhle názor, tenhle návyk, proto se to „dělá takhle“! Porozumění umožňuje odpustit a změnit svoje vzorce. Nahradit je jinými. 

Já jsem takto propustila vzorec „Utajování informací“. Chovala jsem se podle něj roky. Dovedl mě do slepé ulice mého života. Říkám teď věci co nejprůhledněji umím, mluvím o tom, co budu dělat, co si myslím, jak se cítím, co se mi líbí a co méně. Ale taky se na to lidí ptám. Pomáhám jim, aby i oni mohli mluvit o sobě. Zajímám se, naslouchám. 

Druhá cesta vede přes meditace až do transcendentálních stavů vědomí, kdy se můžeme od minulosti odpoutat v poměrně krátké době. S nimi pracuje třeba Joe Dispenza. Ale i mnoho dalších lidí. Nechci se sem dnes moc pouštět. Vezmu z toho však alespoň jednu věc. Nestačí jen svoje vzorce poznat, člověk musí vědět i to, kam jde. Kam chce jít a proč. Co je pro něj důležité, jaké hodnoty chce žít, proč tu je a co chce v tomto životě vytvořit. Pro sebe i pro druhé. A tak s tím pracuji pro sebe a pomáhám s tím klientům ve své práci. 

Moudrost velryb

Co jsme tedy včera s tátou vlastně dělali? Dopoledne bylo sluníčko a tak jsme zametali listí před domem. Vyčistili jsme škarpu na ulici, kterou mají čistit silničáři. Ale asi neměli čas. Byla v ní spousta humusu a žížal, a tak jsem to odvezla na kompost. Bylo toho nejméň deset koleček. „Malá domů“. Říkám tomu jako máma. To je asi taky můj vzorec. Jen tenhle se mi občas hodí, tak si ho užívám 🙂  Náš kompost díky němu včera dost přibral.

Zato my s tátou jsem vyhládli. A tak jsme si šli udělat oběd. Uvařila jsem „Sametový brokolicový krém“. Táta říká, že by ho mohli servírovat i v Obecním domě. To je pro mě známka nejvyššího ocenění. Ještě mu zbyde na zítra. 

A pak jsme šli na to. Táta slavnostně naladil televizi, usadili jsme se s bábovkou na talířcích u obrazovky a jeli jsme. „Moudrost velryb“ na ČT 2. 

Pokud jste tento dokument neviděli, určitě si ho pusťte. Je o tom, jak jsou velryby chytré, učenlivé, vytrvalé, statečné, moudré a laskavé. Jak babičky velryby předávají svým vnoučatům moudro, jak se k sobě velryby tulí, pečují o sebe, jak si povídají morseovkou na stovky kilometrů anebo jak čekají na svého druha u mělčiny, kde se ho záchranáři marně snaží vyprostit z písku. Běžel mi z toho mráz po zádech. 

Velryby byly dlouho masakrovány a lidem se vyhýbaly. Prý se to pomalu mění. Že by nám po třiceti letech odpustily? Nebo nám mají něco předat? Mají nás snad něco dokonce naučit? 

Přinejmenším to, jak spolupracovat. Jak o sebe pečovat. Nejvíc ze všeho z nich ale na mě sálala láska. A nakonec i to, jak odpouštět. 

U nás u lidí může vést k odpuštění porozumění. Když porozumíme, není co odpouštět. Samo porozumění osvobozuje. Prostě je najednou světlo, jasno a klid. A tak já mám teď větší jasno v tom, kdo je můj táta a proč se se mnou na moje narozeniny chtěl koukat na pořad o velrybách. Berou ho velryby. Stejně jako mě. Byl to krásný, nejlepší narozeninový dárek, jaký můžete dostat.