Kocourek Šambó

Potřebovala jsem si vyčitit hlavu po náročném dni. Jako obvykle jsem vyrazila do Šárky. Byla už tma, asi pět večer, adventní čas. Procházka Dolní Šárkou a jejími zákoutími kolem potoka mi vždycky udělá dobře.

Sešla jsem z Hanspaulky k bývalému koupališti v dolní části Šárky, když v tom slyším z křoví slabý zvuk připomínající mňoukání. Mezi vysokou trávou se něco šustlo. Že by opravdu kočka? „Ahoj! Čiči, čiči!“, volám do temného prostoru. To jen tak, kdyby tam nějaká opravdu byla. Miluju kočky a mám radost vždycky, když nějakou vidím. Zahlédnu bílé tlapky. „Miau, miau“, ozve se zpátky. Nic nevidím, ale kočka tam je. „Čiči! Pojď sem, pojď, podrbu ti kožich“, volám do tmy. 

Mám za sebou dva dny online kurzu a navíc noc, kdy jsem nespala. Řešila jsem něco naléhavého a přetáhla jsem se. Kočky mě vždycky nějak uklidní. Kdysi se mi stal dost zvláštní zážitek. Byli jsme ve Švýcarsku, bylo to na podzim, na nějaké stáži. Bydleli jsme v chatičce kamaráda Pierra u jezera Neuchatel. Pierre měl černého koucoura, říkal mu Kuki. To odpoledne jsem zůstala v setmělé chatce sama. Ležela jsem bezvládně na posteli a Kuki za mnou přišel. Byl to jinak divoký a svobodný kocour, jen on rozhodoval, kdo ho může pohladit. Kuki se mi usadil na hlavě, doslova mě zalehl a nehnul se z ní asi hodinu. Poddala jsem se jeho teplému kožíšku, tlapičkám, co mi cuchaly vlasy a hlasitému předení. Jakoby ze mě vytahoval nějakou noční můru, cítila jsem, jak se mi pomalu začínají vracet síly. Postupně mě přešla úzkost a začala jsem zívat. Bylo to poprvé, kdy jsem se po několika týdnech mizernosti cítila opět jako já. A pak už to bylo dobré. Kuki, díky, pomohl jsi mi na nohy.  

Včera mi bylo podobně. Proto jsem se šla projít, šla jsem si do Šárky pro léčení. „Miau, miau“, ozvalo se teď už blízko. Je to kočka! A hele, tady jsi! Prodíral se křovím, doslova se ke mně hrnul. Jako by mě nechtěl minout. Jako by mě chtěl zastavit. Zastavila jsem se. Není zcela běžné, že se cizí kočka chce takhle lísat. Postavil se v plné kráse na nízkou zídku. Kocourek. Už asi půl hodiny jsem si zpívala indickou mantru Shambó. Nazvala jsem tedy kocourka pracovně taky tak, „Šambó“. Proč asi, to jsem pochopila až na druhý den. 

Kocourek stál na zdi, mňoukal a chtěl hladit. To mě tedy podrž, obyčejně jsou kočky dost nedůvěřivé. Byl krásný, pěkně urostlý. Světle šedá žíhaná srst nahoře a bílé tlapky dole, dobře živený, silný. Opatrně jsem ho pohladila a řekla jsem mu: „Ahoj, Šambó. Nevím, jak se jmenuješ, ale pro mě jsi teď Šambó.“ Bylo to jasné, Šambó jméno přijal. Mňoukal, moudře se na mě díval, strkal do mě hlavičkou a lísal se. Sedla jsem si k němu na nízkou zídku. Měla jsem dlouhý kabát, který mě zespodu chránil před chladem. 

Kocourek se začal motat kolem mých nohou. Dělal nekonečnou otírací osmičku, byl k nezastavení. Kočky prý z lidí sbírají negativní energii. Asi jsem jí měla na rozdávání Pak si vyskočil na zídku za mě, kde byla zem a totéž dělal za mými zády. Chodil sem a tam, zleva doprava, masíroval mi ledviny. Na oplátku jsem ho drbala na hlavě, kterou ke mně pořád strkal. Jeho hustý zimní kožišek byl pevný a hebký. 

Kde asi bydlí? Šambó odhodlaně pokračoval ve své práci a vyskočil mi na klín. Nechal se drbat pod bradou, hladit od hlavy až k ocasu, předl jako hodiny a šlapal mi tlapkami po pravém zápěstí, které mě bolelo od ježdění myší. Jako by věděl, co má dělat. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Byla jsem na zídce už nejmíň dvacet minut, projel kolem už i autobus, což je v Šárce vzácné.

„Tak co, půjdeme?“ nabídla jsem mu v duchu? Ale on ještě nebyl s prací hotov. Nikam nešel. Trochu mě záblo a tak jsem si k němu dřepla na bobek. On byl na zídce, já na bobku, hlavu tak akorát u něj. Začal mi d no čela arážet hlavičkou a předl. Otíral se mi kolem ramen a točil se dokolečka, ne a ne přestat. Uplynulo dalších deset minut, projel další autobus a já jsem mu řekla, že už půjdu. Zvedla jsem se a pomalu jsem se vydala vydala po chodníku směrem dolů. 

„Kam jdeš?!“, vyslal na mě nechápavý pohled? „A co já?!“ Pomalu mě následoval. Propletl se mi mezi nohama, jako by mě chtěl zastavit. Nechal se vzít do náručí. „Ty bys chtěl jít se mnou“?, ptám se ho. „Ale tady bys někomu chyběl, to nejde! Někdo tě tady živí a má tě rád. Já už půjdu, jo?“ Začala jsem se vzdalovat. Sledoval mě ještě asi 50 metrů a pak se zastavil u blikající pouliční lampy. Přidala jsem do kroku, jako bych mu chtěla utéct. Seděl pod lampou, upřeně se na mě díval a čekal, co udělám. 

Otočím se, jdu chvíli po zpátku, děkuju mu a mávám. Stále je tam, ani se nehne. Přejdu silnici. Nehýbe se, hypnoticky mě pozoruje, to cítím i v zádech i na tu vzdálenost, co jsem od něj. Přejdu na rozcestí, vedoucí do kopce. Je tam mostek přes Šárecký potok a veliký, starý strom s obrovskou větví nízko u země. Větev je silná, zahnutá do oblouku, jen kousek nad zemí. Přijdu ke stromu a otočím se. Nevěřím svým očím. Šambó se posunul směrem ke mně, nespustil ze mě svoje laserové očí. Ale nechává mě rozhodnout se. Nevydržím to a vyrazím zpátky směrem k němu. „Šambó!, Šambó“, zavolám na něj s dětskou radostí v srdci a se slzami na krajíčku. „Pojď sem, pojd´!“ 

Šambó vyrazil ke mně jako o závod. Dostal mě. Jsem z toho úplně naměkko. Už nikam nespěchám. Mám dnes hotovo. Proč utíkám, když nemusím? Když mohu být s výjimečnou bytostí? Jen proto, že jsem měla něco v plánu? Koho to zajímá? A taky nejsem na závodech. To se učím teprve poslední dobou. Zpomalit a vychutnat si, co je teď, zastavit se, dívat se kolem sebe, být v přítomném okažiku a přijímat dary vesmíru, které jsou často nečekané. Je jen na mě, zda je budu schopná přijmout. 

Šambó ke mně doběhl plavnými kočičími skoky a začal se s úlevou zase lísat. Sedla jsem si na výstupek stromu jako na stoličku. Strom mě hřál a já zase hladila to neuvěřitelné zvíře. Nakonec jsem si k němu sedla na na holou zem. Sadhguru říká, že když nám není dobře, umí nás Země vyléčit svou vibrační frekvencí, která je stejná, jako frekvence našeho těla. Šambó se mi uvelebil na klíně a moudře na mě mžoural. Z očí mi vytryskly slzy. Zabořila jsem ruce do holé země pod stromem a naplno jsem se rozbrečela. Teprve teď mi došlo, jaký tlak jsem si v sobě nosila. Pláč ze mě nekontrolovaně tryskal jako gejzír. Tlak ve mně pomalu postupně povoloval a Šambó mi nakonec na klíně usnul. Ještě chvíli se mi z očí kutálely slzy a pak se najednou moje mysl rozjasnila. Konečně. Jako bych se vrátila domů, k sobě. Pláč, jak přišel, tak taky odešel. Zbylo po něm jen pár posmrkaných kapesníků a úplné ticho. Ve mně i kolem mě. 

Šambó to asi věděl. Ještě chvíli chrněl, ale pak se pomalu probudil. opatrně ze mě slezl, trochu se vzdálil, protáhl se a začal si čistit kožich. Jako po dobře odvedené práci. Sedl si ke mně zády dva metry ode mě a uvelebil se na zemi s tlapkami pod sebou. Oba jsme chvíli mlčeli. Hotovo.

Lehla jsi si na tlustou větev, hlavou vzhůru a pozorovala jsem černé mohutné větve, které na šedé obloze tvořily temnou propletenou neuronovou síť. Mezi nimi probleskovaly hvězdy a mně bylo dobře, úžasně. Cítila jsem propojení sama se sebou, s koucourkem dva metry ode mě, se stromem, s potokem, se zemí, s oblohou a s hvězdami, jakobychom tvořili jednu síť všichni společně. Zaplavil mě euforický pocit vděčnosti a sounáležitosti. 

Šambó byl se svou prací spokojen. Otočil moudře svou velkou hlavu za mnou, jako by říkal: „Vidím, že jsi v pohodě. Tak já jdu. Ale když ti bude nejhůř, víš, kde mě najdeš.“ A pak se zvedl a pohnul se z místa. Nechal mě na mé větvi. Přešel mostek, protáhl se pod vraty starého statku a zmizel mi z očí. Že by bydlel tady? Kdo ví? 

A kdo je vlastně Šambó? Proč jsem dala kocourkovi tak nahodile právě toto jméno? 

V Indii je „Shambho“ vnímán jako příznivá forma Šivy. Je to podoba, která je velmi vzácná. Šiva obyčejně vystupuje jako divoký muž plný destruktivní síly, ale toto je jeho jemné a laskavé vyjádření. Stvořili si jej lidé, aby mohli používat jeho nezkrotnou sílu. Někdy se nečekaně objeví, aby člověku přinesl zkušenost, kterou potřebuje zažít. O síle mantry Shambo jsem četla ten den v knize Smrt od Sadhgurua, v kapitole o Mahasamadhí. Mantru znám také ve zvukové podobě z nahrávky Isha Yoga Centra. Sama mi ten den vytanula na mysli a opakovala se mi v ní stále  dokola, doma, v Šárce i po celý zbytek večera. 

Kdo tedy byl skutečně Šambó? A proč ke mně právě ten den přišel? Nebo že bych si ho zavolala já sama? Proč? Kdo ví…

P.S. Šmabó opravdu bydlí někde dole. Od té doby jsme se viděli vícekrát. Mám i jeho neposednou fotografii. Pózovat ho tedy skutečně nebaví …

HB, dokončeno 5. 1. 2021, Basel